Automobil je dobrá věc. Člověk se odveze, kam chce. Auto je symbolem nezávislosti, volného svobodného cestování. Už od 60. let 20. století se automobil, podobně jaké létání, stal samozřejmým znakem blahobytu. Ne náhodou blahobyt současného světa rostl ruku v ruce s počtem automobilů. Dnes jich prý jezdí po světě asi 600 milionů. A ještě to není zdaleka konec. Lidé chtějí víc a víc. Náš tuzemský výrobce Škoda Auto loni zaznamenal výrazný nárůst prodeje. To však nestačí. Do deseti let chce prý prodávat dvojnásobek.
Auta, auta, samá auta. Přes všechny výhody automobilismu začínáme narážet na limity. V některých oblastech se víc aut už na silnice nevejde. Zabírá se tedy stále nová půda, aby se stavěly silnice širší a nové. V městech automobily výrazně přispívají ke zhoršení kvality vzduchu a zvyšování hladiny hluku. A v globálním měřítku představují jedno z hlavních odvětví, spalujících fosilní palivo, ropu, kterou motory nenávratně přeměňují na skleníkové plyny.
Tak jako v mnoha jiných věcech, i v automobilismu současná nenasytná společnost nezná žádnou míru. Aut bude přibývat tak dlouho, dokud nedojde ropa anebo místo na Zemi, které by se ještě dalo přeměnit na ulice či dálnice. Nová satelitní města často ani s jinou dopravou nepočítají. Lidé potřebují jezdit do práce či do školy. Dnešní člověk je zkrátka stále v pohybu a bez auta si už život představit nedokáže.
A přece. Nedalo by se něco dělat dříve, než budeme muset? Ještě před pouhými sto lety (a co to je v historii lidstva?) bylo všechno jinak. Lidé žili spíše na jednom místě, městě nebo vsi, kde pracovali či hospodařili. Neustálé cestování bylo nemyslitelné a také k němu nebyl důvod. Nám se tehdejší způsob života snad může jevit zaostalý a méně hodnotný, ale byl takovým skutečně a ve všech ohledech? Neměli lidé více klidu, času na sebe a své blízké, lepší vzduch a vodu? Neměli více času a usebranosti také na modlitbu? A přináší nám náš motoristický způsob života skutečně jen samé výhody? Anebo se ručička vah pomalu ale jistě přehupuje na stranu nevýhod? Jízda autem v dnešním hustém provozu, to není jen pohodlí, ale také stres a neustálá hrozba nehody. Auto nás pod nálepkou zdánlivé svobody vlastně neustále svobody zbavuje. Nemáte kde zaparkovat, musíte platit pojištění, pohonné hmoty, servis, parkování... Stále více lidí trpí nedostatkem pohybu, obezitou a poruchami pohybového ústrojí. A kromě toho za motoristou zůstává stopa v podobě zničeného vzduchu, hluku a navždy ztraceného paliva.
Nestálo by za to zamyslet se, zda auto opravdu vždy potřebuji? Ano, většina lidí se vám při takovýchto úvahách vysměje. Přece se nebudeme omezovat, když všichni jezdí. Přece nebudeme brát nějaké ohledy, když je nebere nikdo. Naopak, koupíme si co největší auto, abychom ukázali, že na to máme... Ale my křesťané bychom takto uvažovat neměli. Snobismus by neměl být naším heslem. Evangelní výzva ke skromnosti platí i pro automobilisty. Co takhle v nadcházející době postní nechat auto doma. Chodit raději pěšky či jezdit vlakem, pokud je to možné. Půst nemá být jen slepým dodržením nějakého náboženského zvyku. Půst má mít hlubokou vnitřní motivaci, mám vědět, proč se od něčeho postím. Namísto bezduchého a většinou špatně motivovaného půstu v jídle zkusme letos auto-půst jako projev solidarity s člověkem, s přírodou, se Zemí. Choďme víc pěšky. Odpočineme si my, naše okolí, příroda. A Bohu uděláme radost tím, že jsme nemysleli jen na sebe, ale i na Něj a na ty, kdo přijdou po nás.
Matúš Kocian